Category Archives: Cestopisy


Babetton tour 2016 (výlet k Balatonu)

Autoři: Denisa Bártková, Dan Friedel
Vložil: Ladislav Ševčík („Pajka“)
aktualizováno: 22.12.2017

Denisa Bártková s Danem Friedelem na Babetton tour 2016

Je konec roku 2015, když okolo poledne obdržím od Deničky lakonickou SMS ve které stoji: MAM TO! Epizoda autoškola je úspěšně uzavřena a už v prvních měsících nového roku si začínáme pohrávat s myšlenkou Deničku trochu vyrovnat s provozem.

Nabízí se zaprášená, léta nejetá Babetta po dědovi, která stojí zastrčená vzadu v garáži. Po drobné údržbě Babetta jede jako utržená z řetězu. Když se Denička i Babetta trochu otrkaly v brněnském provozu, začali jsme uvažovat o nějakém větším dobrodružství.  A kam jinam vyrazit na socialistickém stroji, než na ryzí socialistický výlet na Balaton?

Nejdřív TK

Jeden stroj je jasný, ale na čem pojedu já? Doma mi stojí pionýr, kterého už 5 let velmi pozvolna renovuju z naprostého vraku. Pionýr, s kterým jsem měl v plánu jezdit na nedělní vyjížďky na zmrzlinu do vedlejší vesnice. Zkrátka je to jenom leštěnka vystavená na piedestalu. Není moc na výběr. Do boje by se sice nemělo jít v nejlepších kalhotách, ale kašlu na leštěnku, odteď je Pan Pincek cestovní motorka. Je ale potřeba ještě legalizovat jeho rajzování po pozemních komunikacích.

Výlet jsme si naplánovali na Cyrila a Metoděje, Jana Husa a pár dní k tomu. V polovině června tak vyrážím do Znojma změnit v papírech barvu z černé na žlutou, abych prošel STK. Ta se odkládala tak dlouho, až na ni zbyl jen jeden pokus spojený se zběsilým logistickým plánem a časově našlapanými přesuny mezi Brnem a Ostravou.

Pionýra sundávám z piedestalu a s hrůzou zjišťuju, co všechno není dodělané. Polévá mě studený pot a asi v 1 ráno se mi podaří pincka dostat aspoň do takového stavu, aby na STK dojel. Kontrola nakonec proběhla bez ztráty kytičky, takže pionýra nakládám do kufru a odvážím do Brna. Ve Znojmě ho už jen přepíšu na sebe a zakončuju tím celou proceduru.

V týdnu před odjezdem jsem pionýra skoro kompletně rozložil a složil. Nutno ještě říct, že je po generálce a najeto má asi 15 km, takže další alternativní název naší výpravy je Pionýr zájezd.
Babetě jsem odmastil spojku a nazul nové pneumatiky.

Denisa Bártková s Danem Friedelem na Babetton tour 2016

Hlavně nezastavovat

Je pondělí 4. července, den odjezdu. Sbaleno nemáme nic.  Vesměs máme jen hromadu řízků, chléb Šumavu, rybízovou bublaninu, dvě vepřovky a maďarský guláš, pro případ, že bychom nedojeli ani do Maďarska. Na pionýra nakonec balíme modrý nepromokavý vak.  Denička se balí do látkové nákupní tašky, která přesně zapadne do drátěného košíku na babettě.

Nakonec okolo desáté máme všechno nabaleno a vyrážíme. Se zvednutou jehlou a vydatnou olejovou zálivkou pionýr startuje jen na roztlačení, což byl takový leitmotiv celého výletu. Denička startuje Babettu, pózujeme na odjezdovou fotku, já se rozbíhám k prvnímu sprintu  na šedesát metrů a už to vrčí. V tu chvíli mi ale padá málo uchycená rolka s věcmi a pionýr chcípá…Takže efektní odjezd se nekonal a po lepším upevnění vaku se znovu rozbíhám a jedem.

Čeká nás skoro 800 km a my zabloudíme hned při výjezdu z Brna a omylem najedeme na dálnici. S vidinou mastné pokuty, zákazu řízení případně okamžitého zastřelení  směřujeme k nejbližšímu sjezdu. Stroje dopředu tlačíme i očima. Pak sice nabereme správný směr, ale děláme zásadní chybu – zastavujeme. Chcípnu Pana Pincka a už ho nenastartuju… navíc na snad nejhorším možném místě. Roztlačovaní nepomáhá a střídají se u mě infarktové stavy ze vzteku a z běhu. Nakonec ale na scénu přichází hlavní kladný hrdina výletu – klíč na svíčky, který mám odvážně na dně zavazadel. Měním svíčku a vítězoslavně pokračujeme směrem na Mikulov.

Když motorky jedou, jedou bez problémů. Každý semafor a přechod pro chodce provázelo mírné chvění okolo žaludku. Nikde nezastavujeme a brzo jsme v Mikulově. Zakousneme první sérii řízků a zamíříme přes Břeclav a Lanžhot na Slovensko. Metou pro dnešní den je další proslulá socialistická dovolenková destinace – bratislavské Zlaté Piesky.

Bojovka s obydlím

V Bratislavě se motáme od křižovatky ke křižovatce, od přechodu k přechodu, což pinckovi nedělá vůbec dobře, ulívá se a chcípá. Daří se ho nastartovat, ale ujedeme asi jen  200 m a pincek opět stojí. Jestli se nám první roztláčecí místo zdálo jako nejhorší možné, tak tohle bylo ještě o něco horší. Osm večer u obrovské křižovatky, poblíž nákupně-industriální zóny, kde se nedá dělat nic. Asi 10 km od cíle, což je málo, když stroje jedou, ale dost, když nejedou. Čistit svíčky nepomáhá. Tlačíme pořád dokola. Denička už je fyzicky docela vyřízená. Poslední možnost – náhradní svíčka, kterou vezu pro babettu. A je to trefa do černého. Pionýr chytne na šlápnutí. Denička je ale pořád nervózní u každého menšího zpomalení a taky se projevuje únava a hlad, s čímž souvisí zástava mozku a neschopnost navigace. Po půl hodině zjišťujeme, že se pohybujeme v kruzích, protože místo, kde se ocitáme jsme už jednou projeli. Nakonec ale dojíždíme na Zlaté Piesky.

Od prakticky jediného kempu v hlavním městě jsme asi měli jistá očekávání,  Zlaté piesky ale byly ryzí socialistický skanzen. Měli jsme v plánu spát pod širákem,  ale po delším přemýšlení si pro iluzi pohodlí připlatíme i stan. Vybíráme místo a už se vidíme vyvalení před stanem na karimatce se zaslouženým pivem. Krásná představa se ale rozplyne, když se mě Deníčka zeptá, jestli jsem tyčky balil zvlášť. V hlavě se mi přehraje rok starý příběh, kdy jsem přijel z Gruzie s mokrým stanem a sušil jsem si ho doma v pokoji. Když jsem po čase přijel, stan byl sbalený a uložený v poličce ve sklepě. V pokoji přece nesmí být nic roztahané i přesto, že tam čtvrt roku nikdo kromě ještěrky v terárku nebyl. Všechno se musí uklidit. To, že se ke stanu zapomenou přibalit tyčky a kolíky není důležité, důležité je, že nikde není žádný nepořádek.

Pouštíme se však do stavby nevšední stromovo-gumicuko-motocyklové konstrukce, které dáváme přiléhavý název – Kaplického knihovna 1. Kolíky sbíráme hřibařským způsobem po celém areálu. V Tescu pak nakupujeme pivo a večer zevlujeme u „stanu“. Kemp je plný rakušáků s karavany velkými jako autobus se satelity a umělými kytkami za okny, takže vypadáme jako exoti z vnějšího vesmíru.

Bez pana Wolfa ani ránu

Máme ambiciózní plán vyrazit brzo ráno. Nasnídáme se a vše sbalíme. Zkouším roztlačit Pincka, ale neúspěšně. Objevuje se několik rádců, kteří na pionýrovi strávili mládí. Přicházejí v nazouvácích a po chvíli se vracejí ke stanům přezout se do tenisek, aby se jím lépe běhalo po roztlačovací dráze.  Ale i přes jejich pomoc a hodnotné rady jsem pincka nenastartoval. Můj garážový výběr svíček byl vyčerpán. I přesto, že je státní svátek sedám na babettu a jedu shánět svíčky. Denička vyčkává pod stromem s telefonem v pohotovostní poloze a Birellem od pána, který viděl její vyčerpání ze série sprintů. Za chvilku volám Deničce: „Svíčky jsem nesehnal, ale Babetta nejede, za chvíli došlapu.“ Babetta se na křižovatce zasekla, motor se sice točil, ale pohyb kupředu byl možný jen pomocí nohou. Ukázalo se, že se úplně rozšmelcoval hnací řemen mezi spojkama. Z jednoho nepojízdného stroje tak najednou byly dva nepojízdné stroje a bylo potřeba sehnat náhradní díly. Sehnat svíčku by nebyl zas až takový problém, ale sehnat řemen na Babettu byl větší oříšek.

Všemožně rozhazujeme sítě, obepisujeme všechny možné fóra příznivců Jaw a Babett. Nakonec dostáváme třikrát nezávisle na sobě kontakt na domácí Moto-moped prodejnu-opravnu pana Rudolfa Wolfa. Volám mu a říkám, že bych potřeboval svíčky na pionýra, na to mi odpovídá pyšným: „Máme“. Potom se ptám na řemen na Babettu a odpovídá mi ještě pyšnějším: „Máme.“ Sice má zavřeno, ale je doma, takže se můžeme stavit. Padají nám kameny ze srdcí, poobědváme kuře s broskví a Eidamem 30% a vydáváme se na dvouhodinovou cestu MHD na okraj Bratislavy a zpět, venku je snad 40°C, ale máme takovou radost, že nám to ani nevadí. Nakupujeme 4 svíčky a dva řemeny. Jeden klasický a jeden zesílený.  Po návratu jsme spaření jak kuřata, a tak se jdeme zvlažit do jezera a sledujeme vodní lyžaře a waterboarďáky. Večer stavíme Kaplického knihovnu 2, měníme svíčku snižuju jehlu a nasazuju na babetu silnější řemen. Je ale trochu kratší, jde špatně a vydává hrozné zvuky, tak nasazujem hnědý originál a zesílený schováváme.

Socialistická idylka

Další den začíná optimističtěji. Pincek chytá na první šlápnutí a Babetta si spokojeně vrčí. Vymotat se z Bratislavy a hurá směr Maďarsko. Jedeme přes Czornou a Sarvar směrem na Kesztely . Kromě toho, že pinckovi málem došel benzín a trochu jsme zabloudili a zmokli, šlo všechno až překvapivě hladce. Navečer jsme dojeli k Balatonu do Zala Kempu. Kemp byl ve srovnání se Zlatými Piesky moc pěkný, ale kdyby se všichni komáři, co nás poštípali, chytli za ruce, asi by objali zeměkouli. Postavili jsme Kaplického knihovnu 3 a musím říct, že stavby byly den ode dne sofistikovanější. Povečeřeli jsme výborný guláš v místní restauraci, zneškodňování komárů pak připomínalo scény z Karate Kida. Další dva dny jsme si užívali ryzí dovolenkovou idylku – ráno snídaně při svíčkách (Brisk), koupání, slunění, nanuk, levné víno, drahé pivo… Navštívili jsme taky muzeum Cadillacu, kde jsem si zaslintal nad svým vysněným Eldorádem, a v sobotu ráno se vydáváme na cestu domů. V plánu máme jet přes Rakousko kolem Neziderského jezera, ale člověk míní, Jawa mění. I když tentokrát měnila spíše Babetta.

Zpočátku to vypadá nadějně, ale Babettě se nějak přestává chtít přeřazovat a musí se jí pomáhat vydatným šlapáním.  Když Denička věnovala pozornost ohradě s koňmi, přejela hada, který zabíral celý jízdní pruh, a udělalo se jí blbě. Během úprku na nějaké rozumné místo na uklidnění, se v Babettě ozvalo lupnutí a zůstala stát. Had šel stranou, ale nazelený odstín z Deniččina obličeje nezmizel. Příběh se opakuje – sundávám víko motoru a na místě řemenu je jen kupka zkřivených drátů. Dráty z prvního řemenu nadělaly na ozubených kolech rýhy a ty rozřezaly nový řemen. Naštěstí máme ještě jeden náhradní, který sice nebyl nic moc, ale v této chvíli je to poklad. Hezkou chvilku vypilovávám ostré rýhy a nakonec šťastně odjíždíme. Při další zastávce na benzínce jdu preventivně zkontrolovat řemen. Sundávám víko, pod kterým nacházím něco, co připomíná černou cukrovou vatu. Deniččin zelený odstín se ještě zintenzivňuje. Pustil jsem se do čištění. Posílám Deničku pro něco na odmaštění, na benzince je ale jen neochotná pumpařka s obočím namalovaným podle hrnku, která rozumí jen maďarsky a v deskové hře Aktivity by asi neslavila velké úspěchy. Popojíždíme na další benzinku, kde vše vydatně ostříkám čističem brzd a pokračujeme dál. Plán dojet k Neziderskému jezeru ale pragmaticky přehodnocujeme a vydáváme se směrem Bratislava – Jarovce – Rudolf Wolf – Moto Moped.

Bez pana Wolfa ani ránu 2

Bratislava - Jarovce - Rudolf Wolf - Moto Moped

Rudolf Wolf – Moto Moped

Navečer dojíždíme ke slovenským hranicím a zajíždíme do pohádkového lesíka. Na lesní cestě Denička ještě málem přejede srnku. Rozbijeme tábor, dáváme si piva a večeři.  Debatujeme o tom, jestli byl zaznamenán případ střetu Babettisty se srnou a kdo by z toho vyvázl hůř. Pod širákem na mechu se nám spí krásně. Ráno jsme brzo na nohách a balení a připevňování vaku máme dovedené k dokonalosti, takže záhy vyrážíme. Na první slovenské benzince voláme panu Wolfovi a modlíme se, ať není v kostele. 🙂 Pan Wolf slibuje, že bude doma, tak jsme zachráněni podruhé. Vyměňujeme řemen a relativně bez potíží dojíždíme do Brna, kde nám nejvíc dává zabrat jediný kopec na cestě – Kohoutovický kopec.

Statistiky výletu:

  • celkem ujeto 788 km
  • průměrná spotřeba 1,5l bádža, 2l pincek
  • 3 rozšmelcované řemeny na Babettě a kupa ulitých svíček na Pionýrovi, s čímž souvisely dvě návštěvy pana Rudolfa Wolfa – jednou ve státní svátek a jednou v neděli
  • jeden přejetý had a skoro přejetá srnka
  • jeden vlk
  • jedno muzeum
  • naše p*dele poznaly něco horšího neže středověk, ale trpěli jsme si krásně

Expedice Balkán 2017

Autor: Michal Franc
Účastníci expedice: Michal Franc, Martin Gregor
Fotky: Michal Franc, Martin Gregor
Facebook: www.facebook.com/sjawounacestach
Youtube: www.youtube.com/channel/UCoYD5ItNQaDWi798W-vwFIQ
Seriál z cesty: https://www.youtube.com/watch?v=b-0dupLYcyc
aktualizováno: 18.12.2017

Expedice malých motocyklů Jawa 50 na Balkán (2017)

V Chorvatsku jsme se projeli tunely tajné vojenské základny, v Bosně a Hercegovině jsme spali v minových polích, v Albánii jsme zažili na vlastní kůži nehodu, v Řecku po nás stříleli, v Makedonii nám natankovali naftu místo benzínu, v Kosovu nás málem zatkli na hranicích a v Srbsku jsme se opili s prezidentem státu Liberland.Už nás přestaly bavit klasické dovolené. A tak místo několika hodin strávených v letadle, následované dvěma týdny relaxu u moře, jsme na to šli opačně. Dva týdny relaxu na motorkách a několik hodin strávených u moře. A abychom to neměli jednoduché, jako cestovní prostředek jsme zvolili padesátky od Jawy, prostě fichtly. Já osedlal Jawu 21 Pionýr a Martin Jawu 23 Mustang. Oba stroje vyjely z Povážských strojíren před více než čtyřiceti lety. Začínal na nich snad každý motorista a dodnes ještě stojí v mnoha staveních. Kolují o nich různé historky, téměř vždy začínající „a hned za vesnicí se něco stalo a já ho musel dotlačit domu“. Je pravda, že tento stroj asi nebyl konstruován na dlouhé cesty, ale to neznamená, že je to pro něj překážka. Také je pravda, že na fichtlu se téměř vždy něco porouchá, rozbije, ucpe, nebo povolí. Ale je to tak jednoduchý motocykl, že skoro všechno lze hned opravit a nemusí se hledat autorizovaný servis. A proč jet na tak pomalém stroji? Ano fichtl není žádný závoďák a stěží překoná šedesátku. Ale pokud je pro vás cílem cesta samotná, vůbec vám to nevadí, ba naopak jste rádi, že si užijete okolní krajinu. No a my se rozhodli na fichtlech projet celý Balkán. Před sebou máme 16 dní, 11 států a 4400 kilometrů.

Slavnostní odjezd z choceňského náměstí neproběhl úplně hladce. Martin svého Mustanga dotlačil, protože už mu za domem vypověděl poslušnost a zdechl. Naštěstí byla jen ucpaná tryska. Zmenšíme ještě odtrh na svíčce a Mustang opět ožije. Vyrazili jsme tedy směr Slovensko, Maďarsko a Chorvatsko, kde začíná naše Balkánská expedice.

CHORVATSKO

První noc v Chorvatsku trávíme v kempu u Varaždinského jezera. Majitel kempu byl z našich pincků tak nadšený, že nás ubytoval zadarmo a ještě nás pozval na jídlo a pití. Na fichtlech už máme za sebou pár výletů po Evropě a jsme celkem zvyklí, že na nás lidé mávají, fotí si nás a obdivují naše motorky. Ale že by nás někdo ubytoval zadarmo, to se nám stalo poprvé. Chorvatsko je krásná země s ještě úžasnějšími plážemi, ale ty jsme si letos nechali ujít a zamířili jsme na méně známé místo a to leteckou základnu Željava. Tato letecká základna patřila ve své době k nejutajovanějším objektům Jugoslávské národní armády. Byla známa pod označením „Objekt 505“ a sloužila nejen pro celou letku stíhaček MIG 21, ale také jako protiatomový kryt. Tato megalomanská stavba je vytesána v horském masívu Plešjevica na pomezí chorvatsko-bosenských hranic. Stíhačky, které doslova vylétaly z hory, zde byly naposled použity za Jugoslávské války v roce 1991, kdy odtud vzlétaly a bombardovaly chorvatská města, včetně Záhřebu. V roce 1992 Srbové základnu vyhodili do povětří, aby k ní neměli přístup Chorvati. Tím skončil osud této jinde nevídané stavby. Dnes je toto na veřejnosti málo známé letiště poměrně dobře přístupné. Jediné, na co si dávat pozor, je skutečnost, že celé okolí je stále zaminované a je tedy velmi nebezpečné scházet z cesty do lesů. Na to upozorňují všudypřítomné cedule s varováním a s lebkou se zkříženými hnáty.

Ukusujeme poslední kilometry k letišti a jsme pořádně natěšení. Když zastavujeme u cedule oznamující začátek obce Željava, vzrušení z dobrodružství v nás narůstá. Při focení cedule kolem nás projíždí chorvatská policejní hlídka. I přes to, že projíždí kolem takových exotů, jako jsme my a kolem našich srandovních motorek, nehnou ani brvou a jedou dál. Po pár kilometrech přijíždíme k prvnímu známému bodu z fotografií. Vidíme nádhernou americkou Dakotu, byť ve zbědovaném stavu. Tento vrak pomalu pohlcuje příroda, ale stále se zde ještě majestátně tyčí a je vidět i z dálky. Zastavujeme, abychom si ji podrobněji prohlédli, a v tom k nám přijíždí policejní hlídka. Ta samá, co kolem nás před chvílí jela a nejevila o nás žádný zájem. Vystupuje policistka a ptá se, co máme v plánu. Po zjištění cíle naší cesty nám to se slovy: „velké nebezpečí, miny všude“ razantně zakazuje. Hlídka odjíždí směrem k letišti a my tu stojíme jak opaření, protože na tento objekt se těšíme několik měsíců a nakonec ho neuvidíme. V tom okamžiku přichází bělovlasý děda a říká nám, že nemáme policajty poslouchat, že tu nikde nejsou zákazové cedule. Prý jen kontrolují rajón a za chvíli budou pryč. Dáme tedy na radu dědy a po zhruba půlhodince vyrážíme k letišti. Na letišti strávíme několik hodin a doslova se tu vyblbneme. Dáváme si rychlostní závody na odletové runway, prozkoumáváme tunely a chodby uvnitř základny a na konec se projedeme i s našima fichtlama v tunelech, ze kterých dříve startovaly Migy.

BOSNA A HERCEGOVINA

Další balkánský stát na naší cestě je Bosna a Hercegovina. Místy si připadáme jako ve válečné zóně. I po mnoha letech od konce Jugoslávské války, jsou následky bojů viditelné téměř na každém kroku. Tu projíždíme kolem rozstříleného domu, tu zas kolem jiného, který zničil minomet. A tak to máme celou cestu. V Bosně je také stále mnoho aktivních minových polí. Na to poukazují i stránky Ministerstva zahraničí ČR a doporučují nesjíždět z hlavních tahů do horských oblastí. Toho nedbáme a cestu do Sarajeva si zkracujeme přes horské silničky, které se po pár kilometrech mění v pořádný offroad a asfalt vystřídá kamenitá roleta. Nechceme naše motorky takhle trestat, a tak to otáčíme a vracíme se zpět na hlavní tah. Už se ale stmívá a my hledáme bivak nadivoko někde v bosenských horách. Za tmy a celí vyklepaní z jízdy stavíme stany na horské mýtině. Ráno za světla nás čeká nemilé překvapení. Asi dvacet metrů od stanů stojí červená cedule upozorňující na minové pole. Oba nás polije horko a dobu nevěřícně koukáme na výstražnou lebku se zkříženými hnáty. Ustlali jsme si opravdu na nejnevhodnějším místě. Naštěstí máme obě ruce, nohy a vše ostatní, tak vyrážíme do Sarajeva.

Sarajevem se propleteme až k Latinskému mostu. Latinský most přes řeku Mjacka je jedním z nejstarších mostů ve městě. Pro město je důležitou historickou památkou, a tak ho najdete i v jeho znaku. Většina z nás tento most zná, protože na něm Gavrilo Princip spáchal 28. června 1914 atentát na arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este. Tato událost byla příčinou 1. sv. v. U mostu je pěkně živo, pořídíme jen pár fotografií a pokračujeme na Černou Horu.

ČERNÁ HORA

Do Černé Hory vjíždíme k večeru a ubytováváme se v kempu hned za hranicemi. Končíme pátý den na cestě a máme za sebou už 1400 kilometrů. Musím pochválit naše Jawy, protože zatím drží a vůbec nás netrápí. Ráno se probouzíme do parádní mlhy. Když asi během hodiny mlha zmizí, naskýtají se nám cestou pohledy jak z malovaných obrázků. Tak krásnou krajinu jsem snad ještě nikdy neviděl. Projíždíme podél řeky Piva, náhorní plošinou Pivska planina. Řeka teče hlubokým kaňonem mezi vápencovými skalami. Kaňon Pivy je zařazen mezi deset nejpůsobivějších kaňonů světa. Potvrzujeme si to na vlastní oči. Průzračně modrá voda v nás pojímá podezření, že do ní musí přidávat snad modrou skalici. Ale není tomu tak. Barva je dána počtem mikroorganismů a minerálů ve vodě. Přejíždíme přes Pivské jezero, které bylo vybudováno uměle a je největší zásobárnou pitné vody v Černé Hoře. Ale už dost kochání, protože toho dnes máme před sebou ještě moc.

Vydáváme se tedy k Podgorici a z ní přes Skadarské jezero k pobřeží. Konečně vidíme moře, mašiny necháme trochu odpočinout a jdeme se na chvíli schladit do vln Jadranu. Pláže jsou tu krásné, ale na náš vkus moc přeplněné. Takže opět osedláváme stroje a míříme k albánským hranicím. Máme to k nim něco kolem čtyřiceti kilometrů.

ALBÁNIE

Po dnech plahočení na našich pekelných strojích nahlédneme do země, od které nás všichni zrazovali. Prý že jsme blázni, a že Albánie je nebezpečná. No tak uvidíme. Je pravda, že už na hranicích to nebylo moc působivé, všude byli špinaví žebráci a různí podivíni. Těch si nevšímáme a valíme do města Skadar. Tady se ubytujeme v kempu a po několika dnech zase okusíme krásu teplé sprchy. Jsme už na cestě skoro týden, tak sprchy využíváme jako prádelnu a vypereme si oblečení. Albánie nám hned učaruje. Tady konečně okusíme všemi slibované balkánské vedro. Chvílemi je teplo skoro nesnesitelné a kupodivu to našim vzduchem chlazeným motorkám tolik nevadí.

Míříme na hlavní město, Tiranu. Asi 40 kilometrů před ní nás mapa navede na dálnici. Bohužel jiná cesta na mapě není. Na pumpě si dáváme zmrzlinu a laborujeme nad mapou, jak dál. Naše padiny totiž na dálnici nesmí. Po chvíli k nám přichází prodavač z obchůdku a vysvětluje nám, že tady na dálnici jezdí všichni a policie to toleruje. Trochu nesví nakonec tedy na dálnici vyjedeme. Po pár kilometrech z nás strach z pokuty opadne. Jezdí tu opravdu všichni, včetně koňských povozů, nebo cyklistů. A není ani výjimka, když potkáte jet někoho v protisměru! Podél dálnice vidíme stánky s melouny a opečenou kukuřicí, u kterých si prostě zastavíte a občerstvíte se a je jedno že jste na dálnici. Jsme tu teprve den a zjišťujeme, že pravidla silničního provozu tady moc neplatí. Kdo je větší, nebo rychlejší, má přednost. A všichni s velkou oblibou troubí na všechno, co potkají. Kupodivu je tento styl dopravy poměrně svižný a nikde nejsou žádné zácpy. Této divočiny si bohatě užijeme právě v Tiraně. A bohužel přímo na vlastní kůži, když kdesi z vedlejší uličky vystřelí starý Mercedes a nedá nám přednost. Martin to ubrzdí tak tak a já už to štěstí nemám. Vlítnu zezadu do Martina, ten poskočí o metr i s motorkou, já letím přes řídítka a fichtl za mnou. Týpek co nám nedal přednost, okamžitě zastavuje a běží ke mně, jestli jsem v pořádku. Naštěstí to nic není, jen odřená kolena a poškrábané plechy na motorce.

Když další den vjíždíme do hor, nemůžeme se nabažit výhledů, které se nám naskýtají. Bohužel kopce jsou stále strmější, že už to ani jednička nedává a my stále častěji seskakujeme z motorek a musíme je tlačit. V tomhle vedru je to fakt nadlidský výkon. Po pár hodinách galejí se před námi otevře neuvěřitelná scenérie a my z vrcholku hor spatříme moře. Je to něco nepopsatelného, když z několikasetmetrové výšky vidíte pobřeží. Ty útrapy za to stály. A teď hurá dolů k moři. Sjíždíme po parádních serpentýnách s výhledem na moře. Projížďka albánskými horami je prostě nezapomenutelný zážitek. Osvěžíme se v Jónském moři – druhé moře naší cesty. Koupeme se pod pevností Aliho Paši s výhledem na ponorkovou základnu v Porto Palermo. Koupání je tady o mnoho lepší než v Černé Hoře. Pláže tu jsou stejně krásné, možná i hezčí, ale hlavně bez davů turistů.

ŘECKO

Pozdě odpoledne překračujeme hranice do Řecka. Celníci na řecké straně z nás mají srandu a musíme jim ukázat, jak túrujeme naše pekelné stroje. Samozřejmě mi pionýr nechytne na našlápnutí, musím ho roztlačit a to už se všichni řežou smíchy. I proto jezdíme na těchto strojích, lidem se to prostě líbí.

V Řecku nás zaskočí jedna věc. Když projíždíme horami, přes cestu nám přeběhne želva. Okamžitě stavíme a uděláme několik fotek. Neujedeme ani dva kilometry a další želva. Zase stavíme a fotíme a prostě jsme z toho hotoví. U třetí taky zastavíme, ale když vidíme čtvrtou, pátou šestou…, už ani nezpomalujeme a jedeme. Náš pomyslný zlom cesty je v Soluni, tam se otáčíme a vyrážíme k domovu. Ještě před Soluní sjedeme z cesty k moři a vykoupeme se tak ve třetím moři naší cesty. V Egejském.

V Soluni zažívá můj Pionýr první potíže. Upadne mi celý stojánek a odteď až do Srbska opírám motorku o klacek. V Srbsku bude čas a stojánek přiděláme zpět. Soluň opouštíme za tmy a kolem půlnoci hledáme daleko za městem bivak nadivoko. Sjíždíme z cesty a polní cestičkou se dostáváme mezi vinice. Ještě kousek jedeme, než uvidíme dům a rozsvícená světla. Zastavíme a v tom se proti nám rozběhnou dvě postavy a něco dost nahlas křičí! I přes neznalost Řečtiny pochopíme, že nás mají za zloděje. Rychle to otáčíme a ujíždíme. A v tom slyšíme dva výstřely!! Dost podivný pocit, když slyšíte za zády výstřely ze zbraně a víte, že jsou mířeny na vás. Dodnes ale doufám, že to bylo jen výstražně do vzduchu a ne po nás. Nakonec se vyspíme o pár kilometrů dál v křoví přímo u hlavní cesty.

MAKEDONIE

V Makedonii jsou z nás na celnici taky hotoví. Se záchvaty smíchu se ptají, jestli jsou to motorky z první světové a mávnutím ruky nás nechávají jet dál. Jestli jsem měl pocit, že v Albánii bylo nesnesitelné horko, v Makedonii to je přímo peklo. Pálily mě i nosní dírky při dýchání. Naše Jawy se drží v těch hicech líp, než bychom očekávali. Což je dobře. Jediný problém je Martinovo píchlé kolo. Takže kolo dolů a vyměnit duši. A že v tomhle vedru je to fakt makačka. Je hotovo a vyrážíme dál. A jakoby tomu čert chtěl, za pár kilometrů jede Martin zase po prázdném. Znovu ta samá mašinérie a opět výměna duše za novou. Dnes už naštěstí naposled.

Nocleh nacházíme přímo ve Skopji. Konečně teplá sprcha a vychlazené točené pivko. Při projížďce hlavním městem Makedonie zaslechneme komolenou Češtinou „achoj ak se máš“. Ze svého obchůdku nás zdraví Makedonec. Dáme se s ním do řeči a dovídáme se, že pracoval čtyři roky v Čechách. Na Balkánu jsme si zvykli, že na benzínkách vám automaticky tankuje pumpař. Takže je už ani nevnímáme a jen řekneme full a připravujeme si olej do odměrky, který musíme přimíchat do benzínu. A právě v Makedonii se mi to vymstilo. S úsměvem řeknu pumpaři full a chystám si olej. Když je natankováno, zjistím, že místo benzínem mi nakrmil fichtla naftou. V tu chvíli si to uvědomí i on a už běží pro hadičku a nafta jde z nádrže ven. Vlastně se nic nestalo.

KOSOVO

Blížíme se ke Kosovu a přemýšlíme, jak se z něho dostaneme do Srbska. Na Ministerstvu zahraničí totiž píší, že pokud chcete vstoupit do Srbska z Kosova, Srbové vás nepustí. My ovšem máme opačný problém. Na kosovské hranici nevypínám kameru a natáčím si hranice. To se nelíbí celníkům a okamžitě k nám jeden běží a s křikem nám zabavuje doklady a pasy. Odchází s nimi pryč a nechává nás tu stát. Co teď? Chtějí nás zatknout, nebo nám nepovolí vstup do země? Nechci čekat na tom slunci a tak jdu zjistit situaci. Zajdu za celníkem, který nám sebral doklady, a s omluvou mu ukazuju, že záběry z hranice mažu. Vypadá to, že to bude dobré. A když mu dám samolepku s mapkou a ukážu mu naši trasu a rok výroby strojů, pousměje se, vrátí nám doklady a pustí nás k přepážce. Tam nás ale čeká další překvapení. V Kosovu neplatí naše pojištění, takže si musíme na jeden den pojistit motorky i tady. Pojištění na den nás vyjde na deset euro, což je víc, než dáme za naše pincky za roční pojistku v Čechách. Vypadá to tu jako na velkém staveništi. Všude, a to doslova všude, se něco staví. Vypadá to, jako by budovali celou zemi od základu, což asi tak nějak bude, když si vzpomeneme, co se tu za Jugoslávské války dělo. Kosovo je poměrně malá země a my ji máme za pár hodin projetou.

SRBSKO

Jsme tedy před srbskou hranicí a čekáme, jak to proběhne. Pustí nás z Kosova do Srbska nebo ne? Pouští nás. Úplně bez problémů. Na ministerském webu budou mít asi starší informace. Začátek Srbska nás vůbec nenadchne. Všude podél silnic je neskutečný bordel a vypadá to tu jako na velkém smetišti.

Jsme na cestě už 11 dní a za sebou máme 3000 kilometrů. Jawičky šlapou a netrápí nás. Jediné, co neustále řešíme, je spadlý řetěz. Za to můžou ty hrozné balkánské cesty. Martinovi v Srbsku spadne řetěz tak, že mu zničí náhon tachometru. Ale máme s sebou snad celého náhradního pionýra, a tak se v brašnách s díly najde náhon nový. Chvíli strávíme opravou a pak zase vzhůru Srbskem. Ve městě Velika Plana nám do cesty vjede auto a z něj vyskočí do půl těla svlečený chlápek. S velkým nadšením poskakuje kolem motorek a vysvětluje nám, že staré motorky sbírá, a že má i pár českých. Představuje se nám jako Goran a zve nás k sobě domů. Samozřejmě si tu sbírku nenecháme ujít, takže startujeme a jedeme za ním. Sbírku má vážně velkou, jen nevím, zda se to dá nazvat motorkami. Má tu desítky starých rezavých rámů, zatuhlých motorů a jiných dílů, ale motorka celá, natož pojízdná, žádná. Každopádně to je zlatý důl každého renovátora. Než od něho odjedeme, svolává celou rodinu a se všemi se fotíme u motorek.

Před námi je poslední balkánské hlavní město. Bělehrad je podle mě řidičské peklo. Nikde nejsou žádné ukazatele směru a vy tak nevíte, kam jedete. Bez GPS se podle mě z tohoto města nedá dostat, nebo aspoň ne správným směrem. Takže poprvé na cestě zapínáme navigaci v mobilu a kontrolujeme stále naši polohu. Schyluje se k večeru a my hledáme ubytování. Už by to zase potřebovalo sprchu. Kemp nacházíme v lese u Nového Sadu. Krásný velký kemp, jen je tu menší problém. Je úplně opuštěný a neteče voda ve sprchách. No ale komu se poštěstí spát v liduprázdném kempu a zadarmo? Takže se tu ubytujeme. Po chvilce zjišťujeme, že fungují aspoň zásuvky ve sloupcích. Tak hurá nabíječky ven a nabíjíme vše, co máme. Ráno sjíždíme k Dunaji a Martin provede údržbu motorek. Konečně se můj Pionýr dočká i stojánku, který mi upadl v Řecku. Ještě se trochu smočíme v řece a můžeme vyrazit na státnickou návštěvu. A to doslova! Máme už několik týdnů dohodnutou schůzku s prezidentem státu Liberland.

Liberland je nový stát, který byl založen v roce 2015 Čechem Vítem Jedličkou. Svobodná republika Liberland leží mezi Chorvatskem a Srbskem na západním břehu Dunaje. Jedná se o území velké asi jako Vatikán. Podle p. Jedličky se díky hraničnímu sporu mezi Chorvatskem a Srbskem jedná o terra nullis, neboli zemi nikoho. A proto si podle mezinárodního práva takové území lze nárokovat. Bohužel je dost obtížné se do Liberlandu dostat, protože celé hranice, jak z vody, tak ze souše hlídají chorvatské policejní hlídky a nikoho tam nepustí. S panem prezidentem se setkáváme v restauraci na břehu Dunaje ve městě Apatin. Hned nám oznamuje, že chorvatská policie přitvrdila a nasadila na Dunaj tři čluny. Takže do Liberlandu se opravdu nedostaneme. Jako náhradní program pro nás má pozvání na soukromou oslavu u přátel. Bere nás na svůj člun a vyrážíme slavit. Oslava se koná na jednom hausbotu při břehu Dunaje. Všichni nás zde přátelsky přivítají a chovají se k nám, jako bychom se léta znali. A oslava je to ve velkém stylu. Pivo, víno, šampaňské a hlavně tradiční rakije. A o jídle ani nemluvě. A když už všichni začínáme mít hladinku, srbští přátelé nás přemluví, abychom jim zapěli nějakou tu českou lidovou. A tak s panem prezidentem zpíváme „Ach synku, synku“. Pozdě v noci nás odveze jeden z hostů do přístavu. Dostali jsme od pana Jedličky klíče od mariny a máme přístup do celé soukromé části přístaviště, včetně sprch. Za sprchy bychom už vážně vraždili. Také nám nabídl ubytování na vlajkové lodi liberlandské flotily, Liberty. Po dvou týdnech spaní na tvrdém si měkkých postelí na lodi užijeme. Poslední večer na Balkánu snad ani nešel zakončit lépe.

Ráno se rozloučíme a vyrážíme k maďarským hranicím. Tady naše balkánské dobrodružství končí. Domů to máme už jen něco přes 800 kilometrů. Maďarsko si ještě zpříjemníme koupáním v Baltu a pak už jen rychlý přesun domů. Cestou po Čechách si začínáme uvědomovat, že naše dobrodružství končí. Ale v hlavách nám prolétávají myšlenky s plány na novou expedici.

s Jawou na cestách Expedice Balkán

Facebook stránka S Jawou na cestách


Vjačeslav Děmin – cesta kolem SSSR

Zpracoval: Jakub Střílka, Ladislav Ševčík („Pajka“)
aktualizováno: 17.3.2017

Cesta Vjačeslava Děmina kolem SSSR na Jawě 555 Pionýr - mapa

Mapa děminovy cesty

Událost se stala v dobách, kdy Pionýr byl ještě poměrně novinkou, konkrétně v roce 1962. Již v té době se našli dobrodruzi, kteří neváhali a na malém motocyklu Pionýr cestovali po republice, ti odvážnější dokonce napříč světadíly.

Jedním takovým dobrodruhem byl Vjačeslav Děmin, moskevský hluchoněmý truhlář, který na Pionýru objel celý tehdejší Sovětský svaz a na své cestě údajně urazil více než 200 000 km. Ale pěkně od začátku.

Ruský cestovatel Vjačeslav Děmin na Jawě 555 PionýrDěmin chtěl po vzoru Jurije Gagarina dokázat něco velkého. Napadlo ho tedy, že procestuje celý Sovětský svaz nějakým neobvyklým způsobem. Rozhodl se, že jej objede na československém maloobjemovém motocyklu Jawa 555 Pionýr. Proč se rozhodl pro tento motocykl, není známo, zjevně na větší stroj neměl prostředky a pak, Pionýr byl jednoduchý, snadno opravitelný a měl malou spotřebu paliva.

Plán měl ale jeden zásadní problém – Děmin nebyl držitelem řidičského oprávnění a musel tedy zkušební komisi dokázat, že ač je hluchoněmý, požadavky nutné k vydání řidičského oprávnění splňuje. Před komisí obstál, mohl se tedy začít připravovat na cestu.

Vjačeslav Děmin se pečlivě připravil. Nutné náhradní díly a pneumatiky poslal na předem určená stanoviště a s sebou vezl jen to nejnutnější.

12. dubna 1962 Děmin stanul na Rudém náměstí v Moskvě, odkud se vydal na cestu. Ta vedla přes Ural, Vladivostok, střední Asii, Kavkaz, Ukrajinu, Bělorusko, Pobaltí a Murmansk zpět do Moskvy.

Deminův pionýr, se kterým procestoval Sovětský svazZpět se vrátil 30. srpna 1963, po přesně 505 dnech cesty. Za tu dobu údajně ujel 200 115 kilometrů. Průměrný denní nájezd tak činil 400 kilometrů, z čehož vyplývá, že při průměrné rychlosti okolo 30 km/h musel za řídítky strávit víc než 13 hodin denně (bez přestávek). Zmínil, že například rám motocyklu, elektroinstalace a převodovka vydržela nadměrné namáhání bez poruch.

Další děminova cesta směřovala do Československa a výrobního závodu v Považské Bystrici. Vysloužilý motocykl podniku věnoval a na oplátku dostal pionýra nového. Deník ze svých cest po SSSR údajně věnoval přímo Jurijovi Gagarinovi.

Pozn.: Pravdivost celého příběhu je dnes přinejmenším diskutabilní. Přeci jen dobu budování socialismu v SSSR doprovází spousty hrdinných příběhů. K pochybnostem nabádají především rozdíly klimatu v průběhu cesty, přístup k palivu a dalším potřebným věcem, finanční prostředky Děmina, nutný denní nájezd, ale také samotná životnost motocyklu. Kromě toho i nájezd 20 000 km by byl na obrovské Rusko velký, natož 200 000 km. To si soudruzi ve svém rozmaru nejspíš jednoduše připsali nulu (pro srovnání obvod zeměkoule je 40 000 km).

Ať je to s autentičností příběhu jakkoli, Děmin toho procestoval hodně.


Cestopisy

aktualizováno: 22.12.2017

Expedice malých motocyklů Jawa 50 na Balkán (2017)

Expedice Balkán 2017

Michal Franc, Martin Gregor
Jawa 21, Jawa 23 Mustang
22.7. – 2.8.2017


Babetton tour 2016 - s Babettou a Jawou 21 Pionýr na Balaton

Babetton tour 2016 (výlet k Balatonu)

Denisa Bártková, Dan Friedel
Babetta M210, Jawa 21 Pionýr
červenec 2016


Cesta Vjačeslava Děmina kolem SSSR na Jawě 555 Pionýr - mapa

Cesta kolem SSSR

Vjačeslav Děmin
Jawa 555
1962 – 1963