Expedice Balkán 2017

V Chorvatsku jsme se projeli tunely tajné vojenské základny, v Bosně a Hercegovině jsme spali v minových polích, v Albánii jsme zažili na vlastní kůži nehodu, v Řecku po nás stříleli, v Makedonii nám natankovali naftu místo benzínu, v Kosovu nás málem zatkli na hranicích a v Srbsku jsme se opili s prezidentem státu Liberland.Už nás přestaly bavit klasické dovolené. A tak místo několika hodin strávených v letadle, následované dvěma týdny relaxu u moře, jsme na to šli opačně. Dva týdny relaxu na motorkách a několik hodin strávených u moře. A abychom to neměli jednoduché, jako cestovní prostředek jsme zvolili padesátky od Jawy, prostě fichtly. Já osedlal Jawu 21 Pionýr a Martin Jawu 23 Mustang. Oba stroje vyjely z Povážských strojíren před více než čtyřiceti lety. Začínal na nich snad každý motorista a dodnes ještě stojí v mnoha staveních. Kolují o nich různé historky, téměř vždy začínající „a hned za vesnicí se něco stalo a já ho musel dotlačit domu“. Je pravda, že tento stroj asi nebyl konstruován na dlouhé cesty, ale to neznamená, že je to pro něj překážka. Také je pravda, že na fichtlu se téměř vždy něco porouchá, rozbije, ucpe, nebo povolí. Ale je to tak jednoduchý motocykl, že skoro všechno lze hned opravit a nemusí se hledat autorizovaný servis. A proč jet na tak pomalém stroji? Ano fichtl není žádný závoďák a stěží překoná šedesátku. Ale pokud je pro vás cílem cesta samotná, vůbec vám to nevadí, ba naopak jste rádi, že si užijete okolní krajinu. No a my se rozhodli na fichtlech projet celý Balkán. Před sebou máme 16 dní, 11 států a 4400 kilometrů.

Slavnostní odjezd z choceňského náměstí neproběhl úplně hladce. Martin svého Mustanga dotlačil, protože už mu za domem vypověděl poslušnost a zdechl. Naštěstí byla jen ucpaná tryska. Zmenšíme ještě odtrh na svíčce a Mustang opět ožije. Vyrazili jsme tedy směr Slovensko, Maďarsko a Chorvatsko, kde začíná naše Balkánská expedice.

CHORVATSKO

První noc v Chorvatsku trávíme v kempu u Varaždinského jezera. Majitel kempu byl z našich pincků tak nadšený, že nás ubytoval zadarmo a ještě nás pozval na jídlo a pití. Na fichtlech už máme za sebou pár výletů po Evropě a jsme celkem zvyklí, že na nás lidé mávají, fotí si nás a obdivují naše motorky. Ale že by nás někdo ubytoval zadarmo, to se nám stalo poprvé. Chorvatsko je krásná země s ještě úžasnějšími plážemi, ale ty jsme si letos nechali ujít a zamířili jsme na méně známé místo a to leteckou základnu Željava. Tato letecká základna patřila ve své době k nejutajovanějším objektům Jugoslávské národní armády. Byla známa pod označením „Objekt 505“ a sloužila nejen pro celou letku stíhaček MIG 21, ale také jako protiatomový kryt. Tato megalomanská stavba je vytesána v horském masívu Plešjevica na pomezí chorvatsko-bosenských hranic. Stíhačky, které doslova vylétaly z hory, zde byly naposled použity za Jugoslávské války v roce 1991, kdy odtud vzlétaly a bombardovaly chorvatská města, včetně Záhřebu. V roce 1992 Srbové základnu vyhodili do povětří, aby k ní neměli přístup Chorvati. Tím skončil osud této jinde nevídané stavby. Dnes je toto na veřejnosti málo známé letiště poměrně dobře přístupné. Jediné, na co si dávat pozor, je skutečnost, že celé okolí je stále zaminované a je tedy velmi nebezpečné scházet z cesty do lesů. Na to upozorňují všudypřítomné cedule s varováním a s lebkou se zkříženými hnáty.

Ukusujeme poslední kilometry k letišti a jsme pořádně natěšení. Když zastavujeme u cedule oznamující začátek obce Željava, vzrušení z dobrodružství v nás narůstá. Při focení cedule kolem nás projíždí chorvatská policejní hlídka. I přes to, že projíždí kolem takových exotů, jako jsme my a kolem našich srandovních motorek, nehnou ani brvou a jedou dál. Po pár kilometrech přijíždíme k prvnímu známému bodu z fotografií. Vidíme nádhernou americkou Dakotu, byť ve zbědovaném stavu. Tento vrak pomalu pohlcuje příroda, ale stále se zde ještě majestátně tyčí a je vidět i z dálky. Zastavujeme, abychom si ji podrobněji prohlédli, a v tom k nám přijíždí policejní hlídka. Ta samá, co kolem nás před chvílí jela a nejevila o nás žádný zájem. Vystupuje policistka a ptá se, co máme v plánu. Po zjištění cíle naší cesty nám to se slovy: „velké nebezpečí, miny všude“ razantně zakazuje. Hlídka odjíždí směrem k letišti a my tu stojíme jak opaření, protože na tento objekt se těšíme několik měsíců a nakonec ho neuvidíme. V tom okamžiku přichází bělovlasý děda a říká nám, že nemáme policajty poslouchat, že tu nikde nejsou zákazové cedule. Prý jen kontrolují rajón a za chvíli budou pryč. Dáme tedy na radu dědy a po zhruba půlhodince vyrážíme k letišti. Na letišti strávíme několik hodin a doslova se tu vyblbneme. Dáváme si rychlostní závody na odletové runway, prozkoumáváme tunely a chodby uvnitř základny a na konec se projedeme i s našima fichtlama v tunelech, ze kterých dříve startovaly Migy.

BOSNA A HERCEGOVINA

Další balkánský stát na naší cestě je Bosna a Hercegovina. Místy si připadáme jako ve válečné zóně. I po mnoha letech od konce Jugoslávské války, jsou následky bojů viditelné téměř na každém kroku. Tu projíždíme kolem rozstříleného domu, tu zas kolem jiného, který zničil minomet. A tak to máme celou cestu. V Bosně je také stále mnoho aktivních minových polí. Na to poukazují i stránky Ministerstva zahraničí ČR a doporučují nesjíždět z hlavních tahů do horských oblastí. Toho nedbáme a cestu do Sarajeva si zkracujeme přes horské silničky, které se po pár kilometrech mění v pořádný offroad a asfalt vystřídá kamenitá roleta. Nechceme naše motorky takhle trestat, a tak to otáčíme a vracíme se zpět na hlavní tah. Už se ale stmívá a my hledáme bivak nadivoko někde v bosenských horách. Za tmy a celí vyklepaní z jízdy stavíme stany na horské mýtině. Ráno za světla nás čeká nemilé překvapení. Asi dvacet metrů od stanů stojí červená cedule upozorňující na minové pole. Oba nás polije horko a dobu nevěřícně koukáme na výstražnou lebku se zkříženými hnáty. Ustlali jsme si opravdu na nejnevhodnějším místě. Naštěstí máme obě ruce, nohy a vše ostatní, tak vyrážíme do Sarajeva.

Sarajevem se propleteme až k Latinskému mostu. Latinský most přes řeku Mjacka je jedním z nejstarších mostů ve městě. Pro město je důležitou historickou památkou, a tak ho najdete i v jeho znaku. Většina z nás tento most zná, protože na něm Gavrilo Princip spáchal 28. června 1914 atentát na arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este. Tato událost byla příčinou 1. sv. v. U mostu je pěkně živo, pořídíme jen pár fotografií a pokračujeme na Černou Horu.

ČERNÁ HORA

Do Černé Hory vjíždíme k večeru a ubytováváme se v kempu hned za hranicemi. Končíme pátý den na cestě a máme za sebou už 1400 kilometrů. Musím pochválit naše Jawy, protože zatím drží a vůbec nás netrápí. Ráno se probouzíme do parádní mlhy. Když asi během hodiny mlha zmizí, naskýtají se nám cestou pohledy jak z malovaných obrázků. Tak krásnou krajinu jsem snad ještě nikdy neviděl. Projíždíme podél řeky Piva, náhorní plošinou Pivska planina. Řeka teče hlubokým kaňonem mezi vápencovými skalami. Kaňon Pivy je zařazen mezi deset nejpůsobivějších kaňonů světa. Potvrzujeme si to na vlastní oči. Průzračně modrá voda v nás pojímá podezření, že do ní musí přidávat snad modrou skalici. Ale není tomu tak. Barva je dána počtem mikroorganismů a minerálů ve vodě. Přejíždíme přes Pivské jezero, které bylo vybudováno uměle a je největší zásobárnou pitné vody v Černé Hoře. Ale už dost kochání, protože toho dnes máme před sebou ještě moc.

Vydáváme se tedy k Podgorici a z ní přes Skadarské jezero k pobřeží. Konečně vidíme moře, mašiny necháme trochu odpočinout a jdeme se na chvíli schladit do vln Jadranu. Pláže jsou tu krásné, ale na náš vkus moc přeplněné. Takže opět osedláváme stroje a míříme k albánským hranicím. Máme to k nim něco kolem čtyřiceti kilometrů.

ALBÁNIE

Po dnech plahočení na našich pekelných strojích nahlédneme do země, od které nás všichni zrazovali. Prý že jsme blázni, a že Albánie je nebezpečná. No tak uvidíme. Je pravda, že už na hranicích to nebylo moc působivé, všude byli špinaví žebráci a různí podivíni. Těch si nevšímáme a valíme do města Skadar. Tady se ubytujeme v kempu a po několika dnech zase okusíme krásu teplé sprchy. Jsme už na cestě skoro týden, tak sprchy využíváme jako prádelnu a vypereme si oblečení. Albánie nám hned učaruje. Tady konečně okusíme všemi slibované balkánské vedro. Chvílemi je teplo skoro nesnesitelné a kupodivu to našim vzduchem chlazeným motorkám tolik nevadí.

Míříme na hlavní město, Tiranu. Asi 40 kilometrů před ní nás mapa navede na dálnici. Bohužel jiná cesta na mapě není. Na pumpě si dáváme zmrzlinu a laborujeme nad mapou, jak dál. Naše padiny totiž na dálnici nesmí. Po chvíli k nám přichází prodavač z obchůdku a vysvětluje nám, že tady na dálnici jezdí všichni a policie to toleruje. Trochu nesví nakonec tedy na dálnici vyjedeme. Po pár kilometrech z nás strach z pokuty opadne. Jezdí tu opravdu všichni, včetně koňských povozů, nebo cyklistů. A není ani výjimka, když potkáte jet někoho v protisměru! Podél dálnice vidíme stánky s melouny a opečenou kukuřicí, u kterých si prostě zastavíte a občerstvíte se a je jedno že jste na dálnici. Jsme tu teprve den a zjišťujeme, že pravidla silničního provozu tady moc neplatí. Kdo je větší, nebo rychlejší, má přednost. A všichni s velkou oblibou troubí na všechno, co potkají. Kupodivu je tento styl dopravy poměrně svižný a nikde nejsou žádné zácpy. Této divočiny si bohatě užijeme právě v Tiraně. A bohužel přímo na vlastní kůži, když kdesi z vedlejší uličky vystřelí starý Mercedes a nedá nám přednost. Martin to ubrzdí tak tak a já už to štěstí nemám. Vlítnu zezadu do Martina, ten poskočí o metr i s motorkou, já letím přes řídítka a fichtl za mnou. Týpek co nám nedal přednost, okamžitě zastavuje a běží ke mně, jestli jsem v pořádku. Naštěstí to nic není, jen odřená kolena a poškrábané plechy na motorce.

Když další den vjíždíme do hor, nemůžeme se nabažit výhledů, které se nám naskýtají. Bohužel kopce jsou stále strmější, že už to ani jednička nedává a my stále častěji seskakujeme z motorek a musíme je tlačit. V tomhle vedru je to fakt nadlidský výkon. Po pár hodinách galejí se před námi otevře neuvěřitelná scenérie a my z vrcholku hor spatříme moře. Je to něco nepopsatelného, když z několikasetmetrové výšky vidíte pobřeží. Ty útrapy za to stály. A teď hurá dolů k moři. Sjíždíme po parádních serpentýnách s výhledem na moře. Projížďka albánskými horami je prostě nezapomenutelný zážitek. Osvěžíme se v Jónském moři – druhé moře naší cesty. Koupeme se pod pevností Aliho Paši s výhledem na ponorkovou základnu v Porto Palermo. Koupání je tady o mnoho lepší než v Černé Hoře. Pláže tu jsou stejně krásné, možná i hezčí, ale hlavně bez davů turistů.

ŘECKO

Pozdě odpoledne překračujeme hranice do Řecka. Celníci na řecké straně z nás mají srandu a musíme jim ukázat, jak túrujeme naše pekelné stroje. Samozřejmě mi pionýr nechytne na našlápnutí, musím ho roztlačit a to už se všichni řežou smíchy. I proto jezdíme na těchto strojích, lidem se to prostě líbí.

V Řecku nás zaskočí jedna věc. Když projíždíme horami, přes cestu nám přeběhne želva. Okamžitě stavíme a uděláme několik fotek. Neujedeme ani dva kilometry a další želva. Zase stavíme a fotíme a prostě jsme z toho hotoví. U třetí taky zastavíme, ale když vidíme čtvrtou, pátou šestou…, už ani nezpomalujeme a jedeme. Náš pomyslný zlom cesty je v Soluni, tam se otáčíme a vyrážíme k domovu. Ještě před Soluní sjedeme z cesty k moři a vykoupeme se tak ve třetím moři naší cesty. V Egejském.

V Soluni zažívá můj Pionýr první potíže. Upadne mi celý stojánek a odteď až do Srbska opírám motorku o klacek. V Srbsku bude čas a stojánek přiděláme zpět. Soluň opouštíme za tmy a kolem půlnoci hledáme daleko za městem bivak nadivoko. Sjíždíme z cesty a polní cestičkou se dostáváme mezi vinice. Ještě kousek jedeme, než uvidíme dům a rozsvícená světla. Zastavíme a v tom se proti nám rozběhnou dvě postavy a něco dost nahlas křičí! I přes neznalost Řečtiny pochopíme, že nás mají za zloděje. Rychle to otáčíme a ujíždíme. A v tom slyšíme dva výstřely!! Dost podivný pocit, když slyšíte za zády výstřely ze zbraně a víte, že jsou mířeny na vás. Dodnes ale doufám, že to bylo jen výstražně do vzduchu a ne po nás. Nakonec se vyspíme o pár kilometrů dál v křoví přímo u hlavní cesty.

MAKEDONIE

V Makedonii jsou z nás na celnici taky hotoví. Se záchvaty smíchu se ptají, jestli jsou to motorky z první světové a mávnutím ruky nás nechávají jet dál. Jestli jsem měl pocit, že v Albánii bylo nesnesitelné horko, v Makedonii to je přímo peklo. Pálily mě i nosní dírky při dýchání. Naše Jawy se drží v těch hicech líp, než bychom očekávali. Což je dobře. Jediný problém je Martinovo píchlé kolo. Takže kolo dolů a vyměnit duši. A že v tomhle vedru je to fakt makačka. Je hotovo a vyrážíme dál. A jakoby tomu čert chtěl, za pár kilometrů jede Martin zase po prázdném. Znovu ta samá mašinérie a opět výměna duše za novou. Dnes už naštěstí naposled.

Nocleh nacházíme přímo ve Skopji. Konečně teplá sprcha a vychlazené točené pivko. Při projížďce hlavním městem Makedonie zaslechneme komolenou Češtinou „achoj ak se máš“. Ze svého obchůdku nás zdraví Makedonec. Dáme se s ním do řeči a dovídáme se, že pracoval čtyři roky v Čechách. Na Balkánu jsme si zvykli, že na benzínkách vám automaticky tankuje pumpař. Takže je už ani nevnímáme a jen řekneme full a připravujeme si olej do odměrky, který musíme přimíchat do benzínu. A právě v Makedonii se mi to vymstilo. S úsměvem řeknu pumpaři full a chystám si olej. Když je natankováno, zjistím, že místo benzínem mi nakrmil fichtla naftou. V tu chvíli si to uvědomí i on a už běží pro hadičku a nafta jde z nádrže ven. Vlastně se nic nestalo.

KOSOVO

Blížíme se ke Kosovu a přemýšlíme, jak se z něho dostaneme do Srbska. Na Ministerstvu zahraničí totiž píší, že pokud chcete vstoupit do Srbska z Kosova, Srbové vás nepustí. My ovšem máme opačný problém. Na kosovské hranici nevypínám kameru a natáčím si hranice. To se nelíbí celníkům a okamžitě k nám jeden běží a s křikem nám zabavuje doklady a pasy. Odchází s nimi pryč a nechává nás tu stát. Co teď? Chtějí nás zatknout, nebo nám nepovolí vstup do země? Nechci čekat na tom slunci a tak jdu zjistit situaci. Zajdu za celníkem, který nám sebral doklady, a s omluvou mu ukazuju, že záběry z hranice mažu. Vypadá to, že to bude dobré. A když mu dám samolepku s mapkou a ukážu mu naši trasu a rok výroby strojů, pousměje se, vrátí nám doklady a pustí nás k přepážce. Tam nás ale čeká další překvapení. V Kosovu neplatí naše pojištění, takže si musíme na jeden den pojistit motorky i tady. Pojištění na den nás vyjde na deset euro, což je víc, než dáme za naše pincky za roční pojistku v Čechách. Vypadá to tu jako na velkém staveništi. Všude, a to doslova všude, se něco staví. Vypadá to, jako by budovali celou zemi od základu, což asi tak nějak bude, když si vzpomeneme, co se tu za Jugoslávské války dělo. Kosovo je poměrně malá země a my ji máme za pár hodin projetou.

SRBSKO

Jsme tedy před srbskou hranicí a čekáme, jak to proběhne. Pustí nás z Kosova do Srbska nebo ne? Pouští nás. Úplně bez problémů. Na ministerském webu budou mít asi starší informace. Začátek Srbska nás vůbec nenadchne. Všude podél silnic je neskutečný bordel a vypadá to tu jako na velkém smetišti.

Jsme na cestě už 11 dní a za sebou máme 3000 kilometrů. Jawičky šlapou a netrápí nás. Jediné, co neustále řešíme, je spadlý řetěz. Za to můžou ty hrozné balkánské cesty. Martinovi v Srbsku spadne řetěz tak, že mu zničí náhon tachometru. Ale máme s sebou snad celého náhradního pionýra, a tak se v brašnách s díly najde náhon nový. Chvíli strávíme opravou a pak zase vzhůru Srbskem. Ve městě Velika Plana nám do cesty vjede auto a z něj vyskočí do půl těla svlečený chlápek. S velkým nadšením poskakuje kolem motorek a vysvětluje nám, že staré motorky sbírá, a že má i pár českých. Představuje se nám jako Goran a zve nás k sobě domů. Samozřejmě si tu sbírku nenecháme ujít, takže startujeme a jedeme za ním. Sbírku má vážně velkou, jen nevím, zda se to dá nazvat motorkami. Má tu desítky starých rezavých rámů, zatuhlých motorů a jiných dílů, ale motorka celá, natož pojízdná, žádná. Každopádně to je zlatý důl každého renovátora. Než od něho odjedeme, svolává celou rodinu a se všemi se fotíme u motorek.

Před námi je poslední balkánské hlavní město. Bělehrad je podle mě řidičské peklo. Nikde nejsou žádné ukazatele směru a vy tak nevíte, kam jedete. Bez GPS se podle mě z tohoto města nedá dostat, nebo aspoň ne správným směrem. Takže poprvé na cestě zapínáme navigaci v mobilu a kontrolujeme stále naši polohu. Schyluje se k večeru a my hledáme ubytování. Už by to zase potřebovalo sprchu. Kemp nacházíme v lese u Nového Sadu. Krásný velký kemp, jen je tu menší problém. Je úplně opuštěný a neteče voda ve sprchách. No ale komu se poštěstí spát v liduprázdném kempu a zadarmo? Takže se tu ubytujeme. Po chvilce zjišťujeme, že fungují aspoň zásuvky ve sloupcích. Tak hurá nabíječky ven a nabíjíme vše, co máme. Ráno sjíždíme k Dunaji a Martin provede údržbu motorek. Konečně se můj Pionýr dočká i stojánku, který mi upadl v Řecku. Ještě se trochu smočíme v řece a můžeme vyrazit na státnickou návštěvu. A to doslova! Máme už několik týdnů dohodnutou schůzku s prezidentem státu Liberland.

Liberland je nový stát, který byl založen v roce 2015 Čechem Vítem Jedličkou. Svobodná republika Liberland leží mezi Chorvatskem a Srbskem na západním břehu Dunaje. Jedná se o území velké asi jako Vatikán. Podle p. Jedličky se díky hraničnímu sporu mezi Chorvatskem a Srbskem jedná o terra nullis, neboli zemi nikoho. A proto si podle mezinárodního práva takové území lze nárokovat. Bohužel je dost obtížné se do Liberlandu dostat, protože celé hranice, jak z vody, tak ze souše hlídají chorvatské policejní hlídky a nikoho tam nepustí. S panem prezidentem se setkáváme v restauraci na břehu Dunaje ve městě Apatin. Hned nám oznamuje, že chorvatská policie přitvrdila a nasadila na Dunaj tři čluny. Takže do Liberlandu se opravdu nedostaneme. Jako náhradní program pro nás má pozvání na soukromou oslavu u přátel. Bere nás na svůj člun a vyrážíme slavit. Oslava se koná na jednom hausbotu při břehu Dunaje. Všichni nás zde přátelsky přivítají a chovají se k nám, jako bychom se léta znali. A oslava je to ve velkém stylu. Pivo, víno, šampaňské a hlavně tradiční rakije. A o jídle ani nemluvě. A když už všichni začínáme mít hladinku, srbští přátelé nás přemluví, abychom jim zapěli nějakou tu českou lidovou. A tak s panem prezidentem zpíváme „Ach synku, synku“. Pozdě v noci nás odveze jeden z hostů do přístavu. Dostali jsme od pana Jedličky klíče od mariny a máme přístup do celé soukromé části přístaviště, včetně sprch. Za sprchy bychom už vážně vraždili. Také nám nabídl ubytování na vlajkové lodi liberlandské flotily, Liberty. Po dvou týdnech spaní na tvrdém si měkkých postelí na lodi užijeme. Poslední večer na Balkánu snad ani nešel zakončit lépe.

Ráno se rozloučíme a vyrážíme k maďarským hranicím. Tady naše balkánské dobrodružství končí. Domů to máme už jen něco přes 800 kilometrů. Maďarsko si ještě zpříjemníme koupáním v Baltu a pak už jen rychlý přesun domů. Cestou po Čechách si začínáme uvědomovat, že naše dobrodružství končí. Ale v hlavách nám prolétávají myšlenky s plány na novou expedici.